Říjen 2011

Změna času

29. října 2011 v 21:37 Něco z Novinky.cz a jiných zdrojů

Mění se čas z letního na zimní, podle odborníků to lidem prospívá

Evropa v noci ze soboty na neděli 30. října mění čas. Místo středoevropského letního času zavádí středoevropský čas, kterému se běžné říká zimní. Podle odborníků na lidskou psychiku změna času prospívá zdraví, protože člověka vrací do přirozených biologických rytmů.
Časoměřiče se v noci na neděli v 03:00 posouvají zpět na 02:00. Lidé si tak mohou o hodinu déle přispat.

Podle psycholožky Marcely Slavíčkové návrat z uměle zavedeného letního času k přirozenému zimnímu času zdraví prospívá. V letním čase podle ní organismus lidí funguje jako automobil s částečně zataženou brzdou. Se zimním časem se brzda povolí.

"Je to návrat do přirozeného bioenergetického prostoru, návrat do normy a optima, obnova biologických rytmů vůči Zemi a Slunci," říká Slavíčková, která praktikuje čínskou medicínu.

"Většině lidí přechod na zimní čas problémy nedělá, v zásadě hůře si zvykají na letní čas, kdy jim den začíná o hodinu dříve," doplnil psychiatr Jan Cimický. Organismus se musí "přeprogramovat", což trvá asi týden.
Změna času škodí nejvíce dětem a nemocným lidem

Změny času zasahují podle odborníků všechny, ale více dopadají na lidi nemocné a oslabené. Dětem škodí více než starým lidem. Podle Slavíčkové je to proto, že u dětí se souhrnná životní energie teprve buduje. "Změna ale postihuje i dospělé v produktivním věku, relativně zdravé, protože jim ukrajuje z celkového krajíce životní energie," vysvětlila.

Cimický zdůraznil, že ve své dlouholeté praxi se nesetkal s člověkem, který by vyhledal psychiatrickou pomoc pro výraznější problémy s časovými změnami. "Pro lidi zdravé to není problém, s jistými problémy lze počítat snad jen u neurotiků, kteří jsou zvyklí na určitý stereotyp," shrnul.
Deset vlaků Českých drah se na hodinu zastaví

Kvůli změně letního času na zimní budou v zastávkách hodinu stát vlaky Českých drah. "Pokud by vlaky nezůstaly stát, jely by po změně času ve zbytku trasy o hodinu dříve," uvedl Petr Pošta z tiskového odboru Českých drah. Zastaví se pouze noční dálkové vlaky a rychlíky, regionální osobní dopravy se změna nedotkne, protože v době změny žádné nejedou.

Nadpisky do Howrse

27. října 2011 v 9:26 | j@n@ |  Grafika

Mám tu pro vás další hrůzostrašnou grafiku :-D Tentokrát Sada s mořskou želvou :-), ořezy mi odjakživa nejdou :-D

Už nic nebude zadarmo vážení

10. října 2011 v 18:10
Ahoj, když jsem se nudila tak jsem procházela Novinky.cz a co jsem uviděla , že igelitky zadarmo nebudou už ani v Tesku, docela mě to pobavilo,že takovýhle téma se dávají do novinek ale co:

Nikolas Winton

1. října 2011 v 22:21
Ahoj, dneska vám napíšu článek a člověku,který zachránil 669 dětí v době druhé světové války.

Sama jsem měla to štěstí vidět oscarový film "Síla Lidskosti" ,který ve mě něco nechal a řekla bych že jsem nebyla jediná. Celá škola podepsala petici o tom že si Nikolas Winton zaslouží Nobelovu cenu míru

Tak tady je příběh:

Winton vypráví svůj příběh

Roku 1939 v době, kdy němečtí nacisté okupovali Československo, zachránil Nicholas Winton osobně a z vlastní iniciativy život 669 českým a slovenským, převážně židovským dětem, které vyvezl přes hitlerovské Německo do své rodné Velké Británie. Téměř 50 let mlčel o tom, jak děti zachránil a dnes je velmi často nazýván "britským Schindlerem." Na rozdíl od Oskara Schindlera a Wallenberga je Winton ve svých 102 letech stále živ a zdráv a stále velmi skromně vysvětluje, proč si tak dlouho uchovával své tajemství. Je nesmírně přesvědčivým symbolem toho, jak zaujetí a pomoc jednoho člověka může zásadně ovlivnit chod věcí a skutečně prokázat "Sílu lidskosti".

Příjezd do prahy

Do krásné Prahy jsem přijel v roce 1938, což bylo před více než šedesáti lety. Ale tehdy v zimě 1938 jsme samozřejmě měli všichni strach. Nacisté okupovali Sudety a můj přítel Martin Blake, který pomáhal uprchlíkům, mě požádal, abych přijel za ním a pomohl mu.


Rozhodnutí pomoci dětem

Navštívil jsem několik uprchlických táborů. V táborech bylo plno dětí a nikdo nevěděl, co s nimi bude. Ptal jsem se: "Co se stane se všemi dětmi uprchlíků?" Některé z nich neměly ani rodiče. Nikdo se o ně nestaral. A tak mě napadlo, že se pokusím ty děti zachránit sám. Každý v Praze mi říkal: "Podívej se, neexistuje žádná organizace na pomoc dětem. My na to nemáme ani čas ani peníze. A stejně samotné děti nikdo nikam nepustí. Ale když chceš, tak to zkus!" Podle mě neexistuje věc, která by se nedala uskutečnit, když je opravdu rozumná.

Zpátky v londýně

Když jsem se vrátil do Anglie, zkoušel jsem najít pro ty děti pěstounské domovy. Neměl jsem kancelář, zaměstnance a neměl jsem jméno. Vytiskl jsem jednouše hlavičkový papír "Britský úřad pro uprchlíky, Československo, dětská sekce." Jmenoval jsem se za čestného předsedu. A tak jsem se stal celkem neoficiálně oficiálním čestným tajemníkem této neoficiální organizace.

Naším úkolem bylo v první řadě najít lidi, kteří by adoptovali české děti. Dělali jsme to jako jistý druh obchodní činnosti. Například v Glasgowě našli někoho, kdo řekl, že by chtěl desetiletou holku. Jak jinak mu chcete dodat desetiletou holku, než že mu pošlete spoustu fotografií a řeknete: "Vyberte si!" Myslím, že zpětně to zní hrozně, ale bylo to rychlé a fungovalo to.

Domnívám se, že děti, které byly na našich seznamech, ale nikdo si je nevybral, zemřely. Byla to tak trochu sázka do loterie, kdo přijel. Děti jsme mohli dostat jenom do Anglie. Obracel jsem se na vlády mnoha zemí. Prosil jsem je, jestli by nevzaly nějaké děti. Všechny našly různé důvody, proč to neudělat.

Wilsonovo nádraží v praze

Jsme zpátky na nádraží, kde se před šedesáti lety událo skutečné drama šesti set šedesáti devíti dětí, které přijely do Anglie. Musely to být scény naprosto nepopsatelné úzkosti, slz všech matek, které opouštěly své děti. Dětí, které nevěděly, zda jedou na prázdniny nebo jestli opouštějí rodiče navždy. Zda je čeká něco dobrého, přičemž se ptaly: "Proč mě posíláte pryč?"

Nádraží liverpool street station v londýně

Nemyslím, že si někdo dokáže zpětně představit, jaké to bylo na Liverpool Street Station, když se tam sešlo dvě stě padesát pěstounských rodičů. Vlak přijíždí. Dvě stě padesát pištících, řvoucích dětí vystupuje na nástupiště. Mnohé z nich štěstím bez sebe, myslely, že jsou na prázdninách. Některé brečící, protože nevěděly, proč je rodiče opustili. Ostatní příliš malé na to, aby vůbec chápaly, co se děje. Ale pak jsme museli všechny děti a stejně tolik dospělých dát dohromady, a to vůbec nebyl lehký úkol.

Poslední vlak v praze

Na začátek září jsme zorganizovali vůbec největší transport. Na Wilsonovo nádraží jsme museli přivést dvě stě jedenapadesát dětí a všechny jejich příbuzné, aby se s nimi rozloučili. V Londýně jsme měli dvě stě jedenapadesát rodin, které se o ně měly postarat, až přijedou. Můžete si představit, jaké to tady v Praze bylo, všechna ta úzkost a strach.


Odjezd byl připraven, a najednou bylo všechno odvoláno. V osudný den 1. září 1939 vypukla válka. Všechny děti tu uvízly. O žádném z těch dětí, pokud vím, a dost jsem po tom pátral, o žádném z těch dětí už nikdo nikdy neslyšel. Předpokládám, že později byly deportovány do koncentračních táborů.

Zdroj: http://www.wintonfilm.com/cs/pribeh.html