Nikolas Winton

1. října 2011 v 22:21
Ahoj, dneska vám napíšu článek a člověku,který zachránil 669 dětí v době druhé světové války.

Sama jsem měla to štěstí vidět oscarový film "Síla Lidskosti" ,který ve mě něco nechal a řekla bych že jsem nebyla jediná. Celá škola podepsala petici o tom že si Nikolas Winton zaslouží Nobelovu cenu míru

Tak tady je příběh:

Winton vypráví svůj příběh

Roku 1939 v době, kdy němečtí nacisté okupovali Československo, zachránil Nicholas Winton osobně a z vlastní iniciativy život 669 českým a slovenským, převážně židovským dětem, které vyvezl přes hitlerovské Německo do své rodné Velké Británie. Téměř 50 let mlčel o tom, jak děti zachránil a dnes je velmi často nazýván "britským Schindlerem." Na rozdíl od Oskara Schindlera a Wallenberga je Winton ve svých 102 letech stále živ a zdráv a stále velmi skromně vysvětluje, proč si tak dlouho uchovával své tajemství. Je nesmírně přesvědčivým symbolem toho, jak zaujetí a pomoc jednoho člověka může zásadně ovlivnit chod věcí a skutečně prokázat "Sílu lidskosti".

Příjezd do prahy

Do krásné Prahy jsem přijel v roce 1938, což bylo před více než šedesáti lety. Ale tehdy v zimě 1938 jsme samozřejmě měli všichni strach. Nacisté okupovali Sudety a můj přítel Martin Blake, který pomáhal uprchlíkům, mě požádal, abych přijel za ním a pomohl mu.


Rozhodnutí pomoci dětem

Navštívil jsem několik uprchlických táborů. V táborech bylo plno dětí a nikdo nevěděl, co s nimi bude. Ptal jsem se: "Co se stane se všemi dětmi uprchlíků?" Některé z nich neměly ani rodiče. Nikdo se o ně nestaral. A tak mě napadlo, že se pokusím ty děti zachránit sám. Každý v Praze mi říkal: "Podívej se, neexistuje žádná organizace na pomoc dětem. My na to nemáme ani čas ani peníze. A stejně samotné děti nikdo nikam nepustí. Ale když chceš, tak to zkus!" Podle mě neexistuje věc, která by se nedala uskutečnit, když je opravdu rozumná.

Zpátky v londýně

Když jsem se vrátil do Anglie, zkoušel jsem najít pro ty děti pěstounské domovy. Neměl jsem kancelář, zaměstnance a neměl jsem jméno. Vytiskl jsem jednouše hlavičkový papír "Britský úřad pro uprchlíky, Československo, dětská sekce." Jmenoval jsem se za čestného předsedu. A tak jsem se stal celkem neoficiálně oficiálním čestným tajemníkem této neoficiální organizace.

Naším úkolem bylo v první řadě najít lidi, kteří by adoptovali české děti. Dělali jsme to jako jistý druh obchodní činnosti. Například v Glasgowě našli někoho, kdo řekl, že by chtěl desetiletou holku. Jak jinak mu chcete dodat desetiletou holku, než že mu pošlete spoustu fotografií a řeknete: "Vyberte si!" Myslím, že zpětně to zní hrozně, ale bylo to rychlé a fungovalo to.

Domnívám se, že děti, které byly na našich seznamech, ale nikdo si je nevybral, zemřely. Byla to tak trochu sázka do loterie, kdo přijel. Děti jsme mohli dostat jenom do Anglie. Obracel jsem se na vlády mnoha zemí. Prosil jsem je, jestli by nevzaly nějaké děti. Všechny našly různé důvody, proč to neudělat.

Wilsonovo nádraží v praze

Jsme zpátky na nádraží, kde se před šedesáti lety událo skutečné drama šesti set šedesáti devíti dětí, které přijely do Anglie. Musely to být scény naprosto nepopsatelné úzkosti, slz všech matek, které opouštěly své děti. Dětí, které nevěděly, zda jedou na prázdniny nebo jestli opouštějí rodiče navždy. Zda je čeká něco dobrého, přičemž se ptaly: "Proč mě posíláte pryč?"

Nádraží liverpool street station v londýně

Nemyslím, že si někdo dokáže zpětně představit, jaké to bylo na Liverpool Street Station, když se tam sešlo dvě stě padesát pěstounských rodičů. Vlak přijíždí. Dvě stě padesát pištících, řvoucích dětí vystupuje na nástupiště. Mnohé z nich štěstím bez sebe, myslely, že jsou na prázdninách. Některé brečící, protože nevěděly, proč je rodiče opustili. Ostatní příliš malé na to, aby vůbec chápaly, co se děje. Ale pak jsme museli všechny děti a stejně tolik dospělých dát dohromady, a to vůbec nebyl lehký úkol.

Poslední vlak v praze

Na začátek září jsme zorganizovali vůbec největší transport. Na Wilsonovo nádraží jsme museli přivést dvě stě jedenapadesát dětí a všechny jejich příbuzné, aby se s nimi rozloučili. V Londýně jsme měli dvě stě jedenapadesát rodin, které se o ně měly postarat, až přijedou. Můžete si představit, jaké to tady v Praze bylo, všechna ta úzkost a strach.


Odjezd byl připraven, a najednou bylo všechno odvoláno. V osudný den 1. září 1939 vypukla válka. Všechny děti tu uvízly. O žádném z těch dětí, pokud vím, a dost jsem po tom pátral, o žádném z těch dětí už nikdo nikdy neslyšel. Předpokládám, že později byly deportovány do koncentračních táborů.

Zdroj: http://www.wintonfilm.com/cs/pribeh.html
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama